Co se mi honí hlavou, dnes 21. srpna?

1968

Blíží se 21.srpen, to mne před 48 lety probudil na Mělníku děda, kde jsem čekal na chmel, že jsou tady Rusáci. Tak jsem šel ven, tam už byly kolony tanků, co jely ze severu na Prahu, jel jsem stopem do Prahy a tam celé ty dny chodil a fotil sovětským fotoaparátem s formátem 24x18, takže jsem nafotil na 3 filmy asi 200 fotek. 
Ta atmosféra byla blbá, bylo nám jasné, že je to v hajzlu, lidé chodili s tranzistoráky u ucha, protože fungovalo dobře neoficiální vysílání. Lidi nadávali vojákům, ti byli úplně mimo, jenže jim občas ruplo v bedně a začali střílet. Většinou ne přímo do lidí, ale třeba do dlažby a odražené kulky zabily dost lidí. Ty shořelé tanky jim zapálili kluci, to jsem viděl na vlastní oči, krumpáčem jim prorazily barely s naftou a vytékající naftu se pak snažili zapálit, ona studená moc nehoří. Ale když barel pořádně chytnul, tak chytnul i tank. Ono dozadu přes ty barely není z tanku vidět, samozřejmě to nesměl vidět nějaký jiný Rusák. Ty dvě fotky jsou z Příkopů, tam je vidět, jak to jeden prorazil krumpáčem. Ten druhý už začíná hořet, jestli tyhle tanky shořely, to nevím, raději jsem zmizel, když se to rozhořelo.

Rozhlas, kde byli redaktoři obklíčení a lidí jim nosili proviant a oni si to tahali provázkem nahoru. Kolem davy lidí a občas Rusáci začali střílet, dost lidí to odneslo. Tam shořel tank, který bohužel zapálil i barák proti rozhlasu. A myslím že i auto s municí, tam byla atmosféra dost výbušná. Tenkráte jsme vkládali naděje v Dubčeka a Svobodu, to jsme netušili, jak to nakonec poserou..

U sochy Václava se tradičně scházejí lidé, když se něco děje, jak je vidět, tak i v roce 1968. V začínající normalizaci 1969 byl celý pomník ohrazen, aby tam lidi zase nemohli a pod pomníkem byly vysázeny keříky, říkalo se tomu Štrougalovy sady. Ty vzaly rychlý konec v březnu 1969, když jsme porazili Rusáky ve Stokholmu v hokeji, keříčky lítaly vzduchem. Aeroflot to při té příležitosti odsral o kus níže také:-). Tam lítaly dlažební kostky. To se mi moc líbilo.

Zpět k fotkám, k 21. srpnu 1968. Ta demonstrace je na Příkopech, fotil jsem z okna naší průmyslovky.
Ta opuštěná tatrovka, to je ta s hroznem lidí v předchozím příspěvku, jenže najednou začali Rusáci střílet a v tu ránu byla ulice jak vymetená.
Na Příkopech jsem se dostal do dost blbé situace, stál jsem před Dětským domem, kolem plno lidí, najednou střelba z kulometu o kus dál u proluky, která je teď zastavěná palácem Myslbek. Dva tanky jely pomalu směrem k nám, věže měly otočené do té proluky a nepřetržitě tam pálili z kulometů. Chtěl jsem je vyfotit, než jsem se narichtoval, tak jsem zjistil, že se ty věže pomalu otáčí ke mně a já byl na té ulici sám. Tak jsem začal zdrhat, jenže v Havířské měli Rusáci nějaký štáb, tam bych si nepomohl, tak jsem se schoval do dveřního výklenku v Dětském domě. Jenže ty tanky jely ke mně, sice už nestřílely, ale kdyby mne tam Rusáci uviděli, kdo ví, co by udělali. Vtom přiběhl obyvatel domu, odemkl si a - zabouchl mi před nosem. Ty tanky furt jely ke mně, dveře byly skleněné, tak jsem sklo vykopl a letěl po schodech nahoru ztřískat toho hajzla. Naštěstí se stihl schovat do bytu, já jsem se za chvilku uklidnil a opatrně vykoukl ven. Tanky přejely, už byly na Můstku a tam zůstaly stát, to už nestřílely a ulice se zase rychle zaplňovala lidmi.
Nebo v Mezibranské, co vede z Václaváku doprava nahoru, jsem stál u toho parčíku a najednou vidím, jak od Václaváku běží po protějším chodníku asi pět Rusáků, vedl je nějaký nižší důstojník a samopaly stříleli nad sebe do oken. My na to koukali z druhého chodníku, oni běželi kolem, furt krátkými dávkami postřelovali fasády nad sebou, doběhli až na křižovatku s Žitnou, tam se zastavili, chvíli čuměli a pak pomalu, už bez střílení šli zase zpátky. O co jim šlo jsem nepochopil. Mám pocit, že oni také netušili, která bije. Jenže tihle se také mohli něčeho leknout a pár lidí zastřelit.

Co se mi honí hlavou, dnes 21. srpna? No co asi jiného, než šok z té okupace, kdy mi v mých 18-ti letech okamžitě došlo, že je to zase v hajzlu. Vždyť ono to nebylo tak daleko, jen pár let, co komunisti zavírali a popravovali lidi, to jsem si tenkráte pochopitelně uvědomoval nepřímo, pouze jako strach mých prarodičů, kteří byli odsunuti z Prahy, když jim syn zůstal v USA, mámy, kterou vylili z banky do "výroby" a podobně. V polovině šedesátých let se to dost uvolnilo, lidé už mohli s trochou štěstí navštívit příbuzné na Západě, moji prarodiče nakonec směli navštívit po 20 letech v roce 1967 syna v USA, máma se vrátila do banky, prarodičům uvolnili jejich zabraný domek na Mělníku, aby se mohli přestěhovat z půdního bytu do svého zdevastovaného domku. Mladí lidé od roku 1966 už mohli jezdit na brigády např. do Anglie česat jahody, zkrátka ohromný pokrok na tehdejší dobu. Navíc se v novinách mohlo psát otevřeněji a ne jenom ty kecy Rudého Práva. 
Ovšem o tom, že bychom se vymanili z objetí SSSR si nikdo ani netroufl pomyslet, to bylo každému jasné, že je nereálné. Nicméně KSČ začala získávat na popularitě, jednooký mezi slepými, kdo jiný také mohl o nějakou změnu usilovat, než komunističtí papaláši. Ale těm se to vymklo z rukou, ten tlak národa na změny byl ohromný, přivřené dveře byly rozkopnuty a Dubček jenom čuměl, jak se to valí kolem něj. Navíc když ho nenapadlo nic jiného, než dráždit hada bosou nohou, to když nejel do Polska na další kolo vyjednávání s Rusákama, tak bylo na průser zaděláno.
Bohužel ta garnitura Dubček, Smrkovský, Svoboda, Černík na nic víc neměla, kdyby se to jaro trochu přibrzdilo a odsunula se invaze do podzimu, aby mezitím proběhl sjezd KSČ, který by ten obrodný směr potvrdil, tak to nemuselo dopadnout tak tragicky. Ono se Rusákům do té invaze moc nechtělo, tak blbí nebyli, aby si neuvědomili důsledky. Ale Dubček a Svoboda, ti byli tehdy dlouho za ikony a symboly svobody, bohužel zklamali na celé čáře a Dubček podepsáním pendrekového zákona tomu všemu nasadil korunu. Strašné bylo už na chmelu poslouchat v rádiu zprávu, že v Moskvě (až na Kriegla) podepsali dočasné rozmístění vojsk. A bylo jasné, že zase prd.