Každý jsme jiný, nemůžeme za to, že jsme jiní. Kdo mne zná, řekne, tohle bychom si o tobě, Přemku, nikdy, nikdy nemysleli, to jsme netušili.
Zase jsem se samovzdělával pomocí našeho denního tisku a získal dojem, že už trochu nepatřím do tohoto moderního věku. Přišlo mi, že jsem nenormálně normální. Kde kdo odhaluje svoje nitro a veřejně se přiznává, dává se všanc, říká se tomu coming out. Já nemohl dát nic na stůl, neznásilnil mne otčím, nějaká lehce retardovaná a předčasně vyvinutá spolužačka na základce mne také neznásilnila, bohužel, svojí trapnou hetero orientací nikoho nezaujmu, jako bych stál bokem dění, opodál. A pak najednou osvícení! Vždyť i já jdu s davem, i já nesu svoje tajemství, svoji 13. komnatu! Jen málo žen se mnou sdílí můj úděl a ještě méně mužů, ještě nikdy jsem neslyšel někoho, kdo by našel odvahu s tím jít ven. A já jo! Kdo mne zná, řekne, tohle bychom si o tobě, Přemku, nikdy, nikdy nemysleli, to jsme netušili.
Já se tu otevřeně přiznám, že rád myji nádobí! Sice máme myčku, ale vždy si najdu něco, co se do ní nevejde, nějaká zasviněná pánev, kastról, ale nepohrdnu ani talířem. Manželka už si zvykla, patrně to bere za menší úchylku, než kdybych doma nosil její šaty, ale alespoň mi říká, tak to tedy nech odmočit, ale to já ne, já si to užiji celé od začátku. Provedl jsem auto-psychoanalýzu a přišel tomu na kloub: já bydlel dlouho v hnusných bytech, bez teplé vody, kde se nádobí muselo mýt v dřezech a oplachovat ve studené vodě, jakoby nestačilo, že jsem si ve studené vodě máchal ruce půl dne v kánoji. A tak, když jsem se v postjinošském věku setkal s mytím pod teplou vodou, byla z toho láska na první pohled a ta trvá dosud. Nepatřím mezi exhibicionisty, kteří musí svoji orientaci okázale prezentovat na veřejnosti, nepotřebuji tancovat na Prague Pride s flaškou Jaru, houbičkou a oděn jen do utěrky, já si svoji hrdost užívám v poloilegalitě před manželkou.
Dopil jsem kafe, kam myslíte, že teď proklouznu se špinavým šálkem, podšálkem a lžičkou?
