Pohledná doktorka a můj pesimismus.

Není nad to, když se za mnou zavřou dveře ordinace a v ruce žmoulám recept. Ani nemusí být recept, hlavně, že už jsem venku.

Pohledná doktorka, co si dělá na obvodě atestaci, mi píchla třetí a poslední antitetanovku. A pak mi radostně oznámila: a máte zase na patnáct let pokoj! Bleskově jsem provedl výpočet a namítl, že možná už nadosmrti. Já jsem občas trochu pesimista.
Nedávno jsem si nechal zkontrolovat u kožního všelijaká mateřská znamínka, protože kamarád a spolupracovník měl nějaký flek na čele, když se mu to začalo zvětšovat, tak si to nechal dát pryč, jenže už bylo pozdě. Na kožním jsem se doktorovi pochlubil všemi svými nálezy, on vždy řekl, dobrý, to nic, to mám taky. Ale stejně jsem si zašel na chíru a dal si dvě odstranit, oni všechno pošlou na histologii, že až mi za týden vytáhnou štychy, tak už budou mít výsledky. Štychy šly ven rychle, chtěl jsem hned vypadnout, doktor říká, ještě počkejte, mám tady ty výsledky. Tak tam stojím, on čte papíry, obrací to tam a zpátky, pak na mne koukne a říká, sedněte si. Tak a je to tady, si říkám. On mi začne číst nějaké latinské názvy, vím samozřejmě prd, pak vezme druhé lejstro, zase se v tom vrtá, zase mi přečte, co mu napsali, říkám si, tak to už vybal, ať můžu vypadnout na chodbu a tam to nějak rozdejchat, on se na mne dlouze podívá a povídá, řeknu vám to jednoduše česky, byla to jen zrohovatělá kůže. Konečně jsem na chodbě, připadám si jako když někomu přečtou milost a sundají mu oprátku, trochu se naseru, že si ze mne snad dělal srandu, to si mohl odpustit, pak si říkám, tak dnešek dobrej a hned nato kolikrát to ještě takhle dopadne. 
No prostě typickej samosír.