Vánoce, doba klidu, míru a připáleného pečiva.

Vánoce lidi nakonec nějak přežijí a pak konečně nastává doba post-vánoční, návštěvy příbuzenstva....

Blíží se Vánoce a s tím spojené návštěvy příbuzenstva, ostatně cestování mne vždy bavilo, nakonec lepší než luxovat, nebo cídit rodinné stříbro. Příbuzenstvo máme jen v Praze, to žádný velký adrenalin nevyvolá, pokud není zrovna ucpaný Barranďák. Ale naštěstí je tu jedna příležitost, švagr v Hradci. Takový odvaz, jako třeba návštěva strýčka v Kalifornii to tedy není, jenže to už nedává moc smysl, on na to už není dost živý. Tak nakonec Hradec také dobrý. Hradce znám dva, Jindřichův, ten už také umím, ale tam jezdíme v létě na kola. Vánoční je ten Králové! Já jsem dost pyšný, jak se dobře orientuji v prostoru i v mapách, sic, o to větší byl můj úžas, když jsme v dobách dřevních, před GPS, stáli u Lyonu, pouhých 200 metrů od kýžené dálnice směr domů a dělila nás maličkost, nějaká blbá rokle. Ale i mistr se utne a tak i teď, v době postmoderně GPSové, stále cítím v těle lehké chvění před tak náročným úkolem, dopravit sebe i manželku ze Slivence do Hradce Králové, až na Slezské předměstí. Úkol zdánlivě prostý, ale první vyhrání z kapsy vyhání. Ne, že bych HK neznal, ne, že bych tam nikdy nebyl. Dokonce mohu zpaměti citovat, jak se z kruháče na Jaroměř dostanu na Slezské předměstí: furt rovně, pak trochu doleva a nahoru, dolů, rovně, zase nahoru na viadukt mezi barákama, pak nějaký stadion se stožary se světlama, na kruháči doleva a pak rovně a držet se trolejbusových trolejí a jedu na konečnou a jsem tam. To umím, ale je mi to na prd, protože to je cesta z chalupy u Jaroměře a ta už je prodaná. Teď jedu od Prahy, tam to zkomplikovala bába Havránková, už mi tak neštve, že tam ještě není dálnice na Jaroměř, stejně je chalupa pryč, ale nořím se do HK odjinud. Míjím nádraží po levé straně, nějaký podjezd a teď to pomalu začíná: rovně do centra přes most, jenže to je blbost, na Žižkově náměstí už skoro třicet let švára nebydlí, tak to raději vezmu doprava po nějakém pseudookruhu, blíží se nemocnice, ta by se hodila, už jsem na ni zralej, psychiatrii snad mají, ale zatím to odkládám, valím dál, manželka říká, nezapneš navigaci, ale ta je pro sraby, co se nevyznají, jsem v gravitačním poli Pardubic, stahují mne, odolávám, nenechám se svést dálnicí do té perníkárny, jih Hradce je najednou černá díra, bermudský trojúhelník, kde mizí pražáci, zvažuji, zda přece zapnout navigaci, ale tak hluboko jsem ještě neklesl, jedu dál a předjíždí mne i cyklisté, vzadu nějaký místní vidlák, co nesnáší pražáky na mne svítí dálkovýma, má to nějak vytůněný, bliká červeně, modře, už mne sere, tak ho vybrzdím a ukážu mu fakáč, počkej vole, až přijedeš do Prágru, předjíždí mne, Ježíši, to jsou poliši, lomcují se mnou, Přemku, tobě není dobře, něco se ti zdálo, manželka má starost, tma jak v pytli, rozeznávám obrysy ložnice, pyžamo propocený, mám já to zapotřebí, tyhle vánoční návštěvy?