No s tím mohu jenom souhlasit. To je moje reakce na blog Jana Urbana, kde se pozastavuje nad tím, že Miloš Zeman věnoval při státní návštěvě německé kancléřce Angele Merkelové jako oficiální dar výtisk Osudů dobrého vojáka Švejka.
Já jsem Švejka četl poprvé někdy v patnácti a nijak zvlášť mne to nebralo. Nebyl jsem sám. Pak jsem si to zase přečetl později, po vojně a tehdy mi to došlo. Nechci srovnávat hrůzy první světové války s mou službou vlasti v komunistické armádě sedmdesátých let, ale ta tupost toho prostředí mi pomohla pochopit, že přežít něco tak šíleného jako skutečnou válku a nezbláznit se zcela, jde nejlépe se švejkovským přístupem, protože tady jde rozum stranou. Blbost mnoha lampasáků na vojně byla opravdu nebetyčná, čest několika výjimkám, celé to prostředí mršilo chování lidí, tu vojnu těžce snášeli i někteří mí známí, u kterých bych to vůbec nečekal, (včetně mne). Ono se o hrůzách dá psát buď tak, že se tvrdě realisticky popíší, nebo, a to je ještě větší umění, popíší s nadhledem, se sarkastickým humorem a ono to může fungovat ještě lépe. Je zvláštní, že máme čtvrt století po revoluci a pokud se tu objevily nějaké filmy o té minulé době, moc to nevybočuje z průměru. Ale Němci natočili třeba Good bye, Lenin!, kde je to pojato spíše z té humornější stránky, ale ta doba je z toho krásně cítit.
Opravdu si nemyslím, že bychom byli národem Švejků, podle hostů hospod IV. cenových skupin, kde je postava Švejka svařená z drátů a s nápisem To chce klid, případně Pivo dělá hezká těla. U těchto lidí to možná platí, oni, pokud tu knížku vůbec četli, tak je zaujaly jen sprostá slova a víc jim nedošlo. Zato normálnímu člověku musí dojít, že je to výborné protiválečné dílo, kde se ani jednou nemusí napsat, že Válka je vůl, jak bylo na svazáckých protiválečných agitkách.
